Mor koní

Mor koní
Afrika at vebası
Vědecká klasifikace
Říše	Riboviria
Čeleď	Reoviridae
Rod	Orbivirus
Druh	Virus moru koní
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mor koní je infekční, avšak nenakažlivé onemocnění virového původu, které postihuje všechny druhy koňovitých. Probíhá za příznaků poškození dýchacího a kardiovaskulárního aparátu. Přenos se děje hmyzími přenašeči, tiplíky z rodu Culicoides. Mor koní je nákaza povinná hlášení!

Původce

Původcem moru koní je virus z čeledi Reoviridae, rod Orbivirus, který obsahuje RNA nukleovou molekulu. V rámci tohoto viru existuje 9 rozdílných sérotypů. Virus má velikost cca 50 μm. Lze jej po velmi dlouhou dobu konzervovat v glycerinu nebo v lyofilizovaném či zamraženém stavu. Rod Orbivirus zahrnuje také původce katarální horečky ovcí (bluetongue) a epizootického hemoragického onemocnění jelenovitých.

Virus moru koní je poměrně odolný k fyzikálním i chemickým činidlům. Teplota 70 °C jej inaktivuje za 5 minut, 50 °C 10 minut, při 37 °C vydrží až 14 dní, zamražení jej konzervuje a teprve při teplotě -70 °C dochází k jeho inaktivaci. Při běžných teplotách 4–20 °C přežívá infekční i několik let. Odolává hnilobě. Při pH 6–10 je poměrně stabilní, kyselé pH jej rychle inaktivuje.

Nákaza

Přirozenými hostiteli moru koní jsou koně, muly, osli a zebry. Zebry jsou vůči nákaze vysoce odolné a jsou současně považovány za rezervoár infekce. Vzhledem k tomu, že se jedná o hmyzem přenášené onemocnění (především tiplíci, v menší míře ostatní bodavý a savý hmyz jako komáři rodu Anopheles, Culicinae, ovádi rodu Tabanus, mouchy a klíšťata), tak má nákaza sezónní charakter s vrcholem během pozdního léta a na podzim. Vedle toho se objevuje v pravidelných cyklech , které souvisejí s obdobím sucha a s obdobím dešťů. Na rozšíření nákazy se může podílet i vítr, který může unášet tiplíky na velkou vzdálenost. Nákaza je typická pro teplé bažinaté nížiny. Zdrojem viru jsou především vnitřní orgány a krev infikovaných zvířat, dále jej lze nalézt i ve výpotcích (transudátech), mléku i moči nemocných zvířat. Přítomnost viru byla prokázána i v plodu klisny, která na mor uhynula. U uzdravených zvířat lze virus v krvi detekovat několik týdnů až 3 měsíce.

V místech, kde se dosud nákaza nevyskytla dosahuje úmrtnost 95–100 %. V oblastech, kde je výskyt nákazy běžný, popř. jde o provakcinovanou populaci onemocní 10–25 % vnímavých zvířat.

K nákaze jsou citliví psi, kteří se nakazí pozřením masa z infikovaných zvířat. Protilátky proti viru moru koní byly prokázány i u slonů afrických. Experimentálně byla prokázána citlivost laboratorních myší.

Geografické rozšíření

V letech 2005–2020 byla nákaza zjištěna v těchto státech: Angola, Botswana, Čad, Eritrea, Etiopie, Gambie, Ghana, Lesotho, Malawi, Mosambik, Namibie, Nigérie, Senegal, Somálsko, Jihoafrická republika, Svazijsko, Thajsko (27. 3. 2020) Zimbabwe

Průběh onemocnění

Virus moru koní poškozuje výstelku cév, určité populace bílých krvinek v krevním řečišti i ve tkáních (monocyty, makrofágy). Po průniku viru do organismu hostitele se množí ve spádových mízních uzlinách. Krví je pak distribuován do buněk cévní výstelky (endotelií) a vnitřních orgánů, kde dochází k degenerativním procesům, otokům a krváceninám. Počet bílých krvinek během počáteční fáze onemocnění může klesat, tzv. leukopenie.

Klinické příznaky

Inkubační doba trvá 7–14 dní, u méně virulentních forem viru může být i 16–21 dní. Nemocnost (morbidita) a úmrtnost (mortalita) se liší v závislosti na druhu hostitele, úrovni imunit a formě klinického onemocnění. Typickým klinickým nálezem je nestálá (intermitentní) horečka, při které stoupá teplota většinou o 1–2 °C a toto trvá až do úhynu zvířete nebo se během 3–7 dní vrátí do normálního rozmezí. Potom se zvíře buď vyléčí nebo náhle uhyne v důsledku selhání srdce. Rozlišují se 4 formy klinického onemocnění:

Subklinická forma

Je to velmi mírná forma; zřídka končí úhynem. Vyskytuje se u vakcinovaných zvířat nebo po infekci velice málo virulentním virem (někdy i v důsledku užití oslabené živé vakcíny). Většinou se tato infekce objeví u oslů. Inkubační doba trvá 5–9 dní, potom dojde k prudkému nárůstu teploty na 40–42 °C, což trvá zpravidla 4–5 dní. Potom se teplota pozvolna vrací do normálního rozmezí. Ostatní nálezy jako nechutenství, zrychlený dech a srdeční akce, překrvení spojivek, nejsou výrazné, někdy lze pozorovat otupělost a depresi. Nemoc v této formě trvá většinou 12–14 dní.

Subakutní (srdeční) forma

Je doprovázená vysokou horečkou, výraznými otoky v oblasti hlavy, krku a hrudníku; úmrtností kolem 50%. Vyskytuje se u méně vnímavých zvířat, obyčejně s doznívající imunitou navozenou vakcinací nebo po infekci virem s nižší virulencí. Po inkubační době dojde k horečce až 41 °C, která trvá několik dní (většinou 3–4 dny). Typické příznaky se objeví až na počátku poklesu horečky. Čím je průběh delší, tím jsou příznaky výraznější. Nejprve dojde k otoku podkoží (edematizaci), což lze nejlépe rozeznat na nadočnicových jamkách, které jsou vyplněné a někdy i převyšují okolí (ale lze jej prokázat i v oblasti očnic, mezisaničí odkud přechází na krku, hrudník a hrudní končetiny). Otoky trvají 3–7 a postupně se zmenšují, nejsou bolestivé. Postupně se rozvíjí nechutenství a nepokoj, a to v souvislosti se zvyšováním frekvence dechu, svalovým třesem, pocením, někdy i kolikou, což následně vede k vysílení zvířete a úhynu. Spojivky jsou překrvené, červené, později s drobnými krváceninami. Před celkovým kolapsem dojde ke zblednutí (cyanóze) spojivek. Puls se stává nitkovitý. Poslechem a poklepem lze prokázat tekutou náplň osrdečníku (hydroperikard).

Akutní plicní forma

S příznaky vysokou horečkou, dýchacími obtížemi (akutní dyspnoe, abdominální dýchání, frekvence až 50 dechů/minutu), kašlem (silný, suchý a namáhavý přecházející do prudkých a nepravidelných záchvatů), hustým bělavým pěnovitým výtokem vytékajícím z nozder; téměř vždy končí úhynem. Při postupu onemocnění je zvíře nepokojné, s nekoordinovanými pohyby, odmítáním krmiva. Potom ulehá, těžko dýchá, následně dochází ke kolapsu a úhynu. Poslechově lze zjistit zostřené dýchání, ve spodní části plic krepitující zvuky a následně i vlhké šelesty. Poklepem lze prokázat přítomnost tekutiny v dutině hrudní (hydrothorax). Spojivky jsou červené, cévy nastříknuté až s drobnými krváceninami (petechiemi). Jde o formu typickou pro (per)akutní průběh, typickou při prvním výskytu nákazy v oblasti u velmi vnímavých zvířat. Některá zvířata uhynou již za několik hodin po projevení se prvních příznaků.

Smíšená forma

Má úmrtnost cca 70 – 80 % (i více) a jde o kombinaci všech výše uvedených forem.

Pitevní nález

Při plicní formě jsou zjišťovány otoky plic, mízních uzlin, krváceniny v osrdečníku a ve střevním traktu. Pro srdeční formu jsou charakteristické podkožní a vnitrosvalové želatinózní otoky, krváceniny ve vnějším a vnitřním srdečním obalu, zánět srdečního svalu, zánět žaludku, volná tekutina v dutině hrudní není při této formě častá, naopak zmnožení tekutiny žluté až hnědorůžové tekutiny v osrdečníku může dosahovat objemu až 2 litry. Dále lze nalézt zmnožení břišní tekutiny (ascites), mesenterium je edematické, mízní uzliny zvětšené. Žaludeční sliznice je často zarudlá, edematózní, s drobnými ale i většími krváceninami. Střeva jsou zarudlá s otoky. Játra jsou překrvená, slezina mírně zvětšená s kašovitou dření (pulpou). Ledviny jsou v korové části překrvené.

Diagnostika a laboratorní diagnostika

Laboratorní diagnostika je pro potvrzení nakažení nezbytná! Je založena na izolaci viru na buněčných kulturách či v kuřecích embryích a na jeho sétotypizaci virus neutralizačním testem nebo PCR technikami. K průkazu virového antigenu slouží různé ELISA metody, identifikace viru může být provedena i pomocí PCR. Ze sérologických testů se nejčastěji používá komplement fixační test, ELISA, imunoblotting a virus neutralizační test.

Odběry vzorků na tuto nákazu jsou zákonem jsou omezeny na státní veterinární lékaře (výjimkou jsou případy, spojené s nebezpečím z prodlení, kdy může vzorky odebrat soukromý veterinární lékař). K laboratornímu vyšetření se odebírá plná krev odebraná na heparin (odběr během horečnaté fáze), tkáně od uhynulých zvířat (plíce, slezina, mízní uzliny) – vše musí být transportováno v chladu. Krev nesmí být mražena!

Diferenciálně diagnosticky je třeba odlišit všechna onemocnění doprovázená krváceninami a edémy jako je např. antrax, infekční anémie koní, virová arteritida koní, trypanozomiáza (Trypanosoma equiperdum), piroplazmóza a další. Většina z těchto nákaz je rovněž povinná hlášení Krajské veterinární správě (v ČR).

Léčba

Terapie se neprovádí.

Profylaxe

Imunoprofylaxe moru koní je zajišťována monovalentními nebo polyvalentními živými atenuovanými vakcínami. Živé vakcíny sice navozují silnou imunitu, lze je užít jako prevenci, ale bohužel neposkytují ochranu před pomnožením viru v organismu s následnou přítomností viru v krevním oběhu, tzv. virémii. Je vyvinutá i inaktivovaná vakcína, která rovněž navozuje silnou imunitu, navíc zabraňuje i virémii a nemá vedlejší účinky. Existuje hyperimunní sérum se specifickým protekčním účinkem.

Vakcinace se provádí vždy před začátkem období dešťů, popř. v kdykoliv v případě již propuknutí nákazy. Osli se většinou nevakcinují, protože jsou málo citliví a navíc často vakcínu špatně snášejí. Hříbata se vakcinují ve věku 6–8 měsíců věku. Do té doby jsou chráněna kolostrální imunitou od vakcinované matky.

Vakcinovaná (nebo i vyléčená) zvířata mají silnou imunitu, která je však chrání pouze před infekcí virem stejného sérotypu.

Opatření

V zamořených oblastech se provádí pravidelná vakcinace vnímavých zvířat, koně jsou drženi ve stájích se zvýšenou ochranou před hmyzem (repelenty, užívání dýmů, zvýšená hygiena v budovách a okolí) a hubení hmyzích přenašečů (insekticidy, vysušování aj.). V oblastech prostých nákazy jsou při výskytu vymezena ochranná pásma (mohou být i 10–20 km) a je zakázán volný pohyb zvířat, zákaz jejich svodů, trhů a výstav. Může být nařízeno utracení infikovaných zvířat a zvířat podezřelých z nakažení. Provádí se hubení hmyzích přenašečů. Zdravá zvířata jsou pravidelně sledována a může být nařízena jejich vakcinace. Pozorovací období, tj. čas od posledního případu onemocnění do ukončení izolačních opatření v ohnisku a v ochranném pásmu, trvá obyčejně 1 měsíc.

Koně dovezení z Afriky by měli být předem vakcinováni. Pakliže to není možné, tak po příjezdu na místo určení musí být ihned separováni v boxech, které poskytují ochranu před krev sajícím hmyzem. Separaci je nezbytné dodržet 2 týdny, během kterých musí být zvíře vakcinováno.

Nebezpečí pro člověka

Mor koní není přenosný na člověka, tj. nemá zoonotický potenciál. Při neopatrné manipulaci s virem však byly ojediněle popsány případy laboratorní infekce.

Mor koní a jeho dopad na lidskou populaci

První zprávy o moru koní pocházejí z roku 1327, kdy se nákaza vyskytla na území dnešního Jemenu. V 19. století se v přestávkách 20–30 let vyskytoval na území Afriky, která je místem původu nákazy. V letech 1854–1855 byly na africkém kontinentu mimořádně silné dešťové srážky a tehdy uhynulo jen v Jižní Africe kolem 70 000 koní. V roce 1944 pronikla nákaza ze Súdánu podél Nilu do Egypta a následně do Palestiny, Sýrie, Libanonu a Jordánska. V roce 1959 se nákaza vyskytla v přímořských oblastech jižního Íránu. Šířila se podél velkých řek a obchodních cest. Pronikla až do Agánistánu, západního Pákistánu, Indie, Iráku, Saúdské Arábie, Jemenu, Turecka a na Kypr. V roce 1965 se nákaza vyskytla v severní Africe v Tunisu, Alžíru a v Maroku. Odsud došlo k zavlečení nákazy do Španělska v oblasti kolem Gibraltaru. Toto první evropské ohnisko bylo záhy eliminováno. Následně proběhla úspěšná eradikace nákazy i na území severní Afriky, stejně jako na Blízkém i Dalekém Východě. Nákaza způsobila zejména na Blízkém a Středním Východě velké ztráty koní, kdy během 60. let 20. století došlo k úhynu na 300 000 zvířat.

V letech 1987 až 1992 byl mor koní rozšířen na Pyrenejský poloostrov. V roce 1992 v rámci konání letních olympijských her v Barceloně bylo z důvodů zabránění přenosu nákazy z koní závodníků nezbytné podstoupit nucenou karantenizaci těchto koní při jejich návratu do zemí původu. Od té doby jsou koně užívaní při olympijských hrách původem z hostitelské země a jsou přidělováni jezdcům losem.